Dnes jsem prošla traumatizujícím zážitkem. Mé dceři museli vzít asi 5 zkumavek krve, aby zjistili, proč nejí, proč hubne, proč, proč, proč...Je jí rok a ruce má jako párátka. Sestra se mě ptala, jestli ji udržím..No jasně, přece je moje, tak si ji taky pohlídám!...Brečela jsem..sice potichu, abych nerušila její sólo, ale o to bolestněji a intenzivněji. Když jí brali do parády druhou ruku, intenzivně jsem zažila ten pocit, že bych za své dítě dýchala a bylo to objevné, překvapivé a naléhavé.
Cítila jsem se provinile, že jsem to dopustila, zodpovědně, že jsem k tomu lékařku "donutila" a láskyplně, protože jsem svou dceru celý den opečovávala a nerozhodila mě ani rozlitá přesnídávka, plastelína zašlapaná v koberci, či roztrhaný očkovací průkaz.
A tak vám říkám...buďte rádi, že zlobí...:)
