Co se týče mé kariéry, mohla bych být asi spokojená..9 let u jedné firmy, od nuly k manažerské pozici, která mi přinášela určité uspokojení (pracovní), poznala jsem spousty zajímavých a vlivných lidí...A pak prásk, v tom nejlepším si jen tak plánovaně otěhotním a odejdu na mateřskou. K nelibosti šéfa, nadšení babiček...:)
Po měsíci doma, stále ještě bez přírůstku, jsem začala pochybovat, jestli to doma vydržím. Myšlenky na to, že teď jsem "odříznutá od normálního světa", že už nebudu ta "strašně důležitá" a nikdo mě nebude zoufale potřebovat, když se zasekne výtah, nebo bude potřeba najednou vykouzlit dalších 30 pracovních míst v naprosto přeplněném baráku, mě přepadávaly častěji, přímo úměrně s datem blížícího se porodu.
Pak se všechno tak nějak semlelo (o tom, jak se zrodila hvězda jsem už psala :)) a slovo "doma" najednou dostalo nový rozměr.
Jestli si myslíte, že všechno bylo od začátku zalité sluncem a my jsme ráno vstávali s růžovými lícemi a úsměvem na tváři, tak to jako ne :). Šest týdnů po porodu se pro nás stalo obdobím injekcí, antibiotik, teplot, zánětů, hormonálních výkyvů, ale taky radosti, sebepoznání, objevení nového rozměru lásky a strachu.
Teď už jsem zase půl roku v práci a mám nového šéfa. Zatím se mnou moc nemluví, ale přesně vím, co ode mě potřebuje. Bez řečí dělám každý den přesčasy a jsem mu po ruce kdykoliv zavolá. Je mu jedno, jestli jsou dvě ráno, nebo devět večer. Normálně jsem se do něj zamilovala, proto se nechávám vykořisťovat a nevadí mi, že mi za vykonanou práci neplatí. Úplně mi stačí a jsem vždycky hotová jako nějaká puberťačka, když se na mě usměje a hází po mě ty svoje laškovné pohledy. Je to dobrý manažer a proto mě neustále rozvíjí. Dokonce se ve chvílích volna věnuji samostudiu týkajícího se mé nové pracovní pozice!
A tak jsem to Pavlovi řekla. Svěřila jsem se mu s tím, že toto je práce, kterou jsem vlastně vždycky chtěla dělat, která mě naplňuje a vidím u ní výsledky a to každý den. A tím nemyslím fungující výtah, nebo navýšení kapacity pracovních míst, ale třeba to, že se šéf poprvé otočil na břicho, posunul se na koberci o pár centimetrů dopředu, nebo že objevil kouzelnou chuť kabelů od počítače.
Bála jsem se, že to nepochopí, že na něj bude žárlit, nebo se třeba lekne, že ztratil tu starou Koudelkovou, kterou si vzal, že mi ta nová práce vymyla mozek...
Ale ne, zbytečné obavy. On se totiž zamiloval taky. A podporuje mě. Vlastně nás. Všechny tři :)
Můj (a vlastně napůl i jeho) šéf to s náma umí a tak si ho občas vezmem ráno do postele. To máme rádi všichni.
A tak říkám, že tohle je ten nejlepší, nejtěžší a nejhůř placený job mého života :)
