Co se týče mé kariéry, mohla bych být asi spokojená..9 let u jedné firmy, od nuly k manažerské pozici, která mi přinášela určité uspokojení (pracovní), poznala jsem spousty zajímavých a vlivných lidí...A pak prásk, v tom nejlepším si jen tak plánovaně otěhotním a odejdu na mateřskou. K nelibosti šéfa, nadšení babiček...:)
Po měsíci doma, stále ještě bez přírůstku, jsem začala pochybovat, jestli to doma vydržím. Myšlenky na to, že teď jsem "odříznutá od normálního světa", že už nebudu ta "strašně důležitá" a nikdo mě nebude zoufale potřebovat, když se zasekne výtah, nebo bude potřeba najednou vykouzlit dalších 30 pracovních míst v naprosto přeplněném baráku, mě přepadávaly častěji, přímo úměrně s datem blížícího se porodu.
Pak se všechno tak nějak semlelo (o tom, jak se zrodila hvězda jsem už psala :)) a slovo "doma" najednou dostalo nový rozměr.
Jestli si myslíte, že všechno bylo od začátku zalité sluncem a my jsme ráno vstávali s růžovými lícemi a úsměvem na tváři, tak to jako ne :). Šest týdnů po porodu se pro nás stalo obdobím injekcí, antibiotik, teplot, zánětů, hormonálních výkyvů, ale taky radosti, sebepoznání, objevení nového rozměru lásky a strachu.
Teď už jsem zase půl roku v práci a mám nového šéfa. Zatím se mnou moc nemluví, ale přesně vím, co ode mě potřebuje. Bez řečí dělám každý den přesčasy a jsem mu po ruce kdykoliv zavolá. Je mu jedno, jestli jsou dvě ráno, nebo devět večer. Normálně jsem se do něj zamilovala, proto se nechávám vykořisťovat a nevadí mi, že mi za vykonanou práci neplatí. Úplně mi stačí a jsem vždycky hotová jako nějaká puberťačka, když se na mě usměje a hází po mě ty svoje laškovné pohledy. Je to dobrý manažer a proto mě neustále rozvíjí. Dokonce se ve chvílích volna věnuji samostudiu týkajícího se mé nové pracovní pozice!
A tak jsem to Pavlovi řekla. Svěřila jsem se mu s tím, že toto je práce, kterou jsem vlastně vždycky chtěla dělat, která mě naplňuje a vidím u ní výsledky a to každý den. A tím nemyslím fungující výtah, nebo navýšení kapacity pracovních míst, ale třeba to, že se šéf poprvé otočil na břicho, posunul se na koberci o pár centimetrů dopředu, nebo že objevil kouzelnou chuť kabelů od počítače.
Bála jsem se, že to nepochopí, že na něj bude žárlit, nebo se třeba lekne, že ztratil tu starou Koudelkovou, kterou si vzal, že mi ta nová práce vymyla mozek...
Ale ne, zbytečné obavy. On se totiž zamiloval taky. A podporuje mě. Vlastně nás. Všechny tři :)
Můj (a vlastně napůl i jeho) šéf to s náma umí a tak si ho občas vezmem ráno do postele. To máme rádi všichni.
A tak říkám, že tohle je ten nejlepší, nejtěžší a nejhůř placený job mého života :)
Jéé, šéf má zadek pod krkem. :-D
OdpovědětVymazatČtu teď knížku "Deník těhotného otce" a je to docela soda. Čtu to preventivně. :)
Tak nevím, jestli nemám být ráda, že to Pája nečetl :) No, on chudák neměl čas...:)) Ale povídej, přeháněj, by mě zajímalo co tam píšou a srovnala to s realitou :))
VymazatPíšou tam samý hrozný věci. :-)
VymazatNeboj realita je jiná, mnohem horší. :) Ale budu si to muset někdy přečíst, až budu teda mít ten čas. :D
Vymazatjj taky mi trochu pripomina sefovou :) s tim zadkem pod krkem :)
OdpovědětVymazatPočkej, až tě začně šéf pěkně slovně dirigovat a psychicky vydírat... :-)
OdpovědětVymazatNo co...jak to dělají děti, budu mu to oplácet ;) :))
VymazatKaci, tesim se az si prectes tenhle prispevek za 2 roky!!:-) To se zasmejeme... Jsi uzasna mama! Kacka a stadecko
OdpovědětVymazatno je mi jasné, že si to budu číst vždycky když budu mít nervy na pochodu, abych si připomněla, proč to všechno dělám :))
VymazatKačko, krásně napsané. :-)))))
OdpovědětVymazatAsi nejhezčí je ten odstavec, který začíná "Teď už jsem zase půl roku v práci a mám nového šéfa........"
Janča Pechmanová
:) Děkuji, Jani! Nejtěžší na tom je najít si čas to napsat...:))
VymazatJá Ti tleskám. Ve světě upachtěných ženských prahnoucích po návratu do práce ještě před porodem jsi jasnou hvězdou. Jsem rád, že podobně orientovanou jsem objevil i před lety na přerovsku a pojal ji za ženu.
OdpovědětVymazatSice je to zde asi nepatřičné, ale gratuluji ani ne tak Tobě, jako spíš Pavlovi a Toníkovi, jak to mají doma fajn :-)
Děkuji kolego. :)
VymazatDěkuji, Ječmínku..:) Ale to mi nemůžeš dělat toto..Ještě nejsem hormonálně vyrovnaná a to mi pak fibriluje pravá srdeční komora, když něco takového čtu...:)
VymazatTak knížka dočtena. Správně se jmenuje Deník těhotného muže, ne otce. Přijde mi to trochu extrémní, ale Zuzka říká, že to je normální. On třeba jde spát a na jeho půlce je polštář, protože si jeho manželka potřebuje podepřít záda. To chápu. Jindy musí uhnout, aby se jí náhodou nedotkl, protože kdekoliv se jí dotkne, potřebuje se jí čůrat. A když jí je zima, chce, aby se přitulil a hřál ji. A tohle všechno i v případě, že on spí a když to nedělá, tak je necitlivý. OMG. :) Z té knížky mám pocit, že z ženy se v těhotenství stane hormony ovládaný krutovládce se zmenšeným mozkem neschopný špetky empatie. Tak snad bude realita růžovější. :)
OdpovědětVymazatCo to psalo za "mistra" :)?? Se nedivim, že pak chlapi panikaří, když tohle čtou..:)) My teda měli polštářů plnou postel, ale to Pájovi nevadilo, obkládal se jima taky..:) A jedna věc se u mě teda změnila. Vždycky mi po tréninku Pavel tak mužně voněl. Když jsem otěhotněla, tak...už ne :))
VymazatHormony sou nahodou super vec. Dva a pul roku zpatky sem slychaval "Uz nikdy vice!". Na podzim to bylo "Ta a ta kamaradka uz je tehotna a ja furt nic!". Ted jsme se vratili k "Uz nikdy vice, ale fakt!". Co prijde za dalsi rok...:-)
VymazatMajku, tak to gratuluju, nevěděla jsem, že opět očekáváte :) A víš co se říká, do třetice, nikdy více :)) Jsem ráda, že mě toto období minulo a rovnou jsem přešla do "ta a ta už je těhotná a já nic" :))
VymazatKateřina: Autor je Andrew Cullen. :-)
OdpovědětVymazatTak nějak jsem se k Vám dostala a pročetla blog několik příspěvků zpět. Skvěle píšete!!! Přeji Vám i celé rodince jen to nejlepší do dalších dní. Krásné jaro!
OdpovědětVymazatAndreo, oooo, radost jste mi udělala ani nevíte jakou :) Moc děkuji a ať se daří i Vám :)
Vymazat