Hlavně se z toho ne.....

Sem sama domaaaaa!
Ano,  a za poslední dva dny jsem zjistila několik věcí...

1) Když je něčeho moc, tak je toho příliš.
Prozatím se totiž nedokážu povznést nad hysterický křik našeho syna v okamžiku, kdy se od něj vzdálím více než na 10 cm a díky této skutečnosti, která se nonstop v naší domácnoti vyskytuje už asi 14 dní, mi v pátek ruply nervy.

2) Můj manžel je chápavý.
Na můj včerejší zoufalý telefonát, reagoval bez jakýchkoli námitek a pochopil, že v zájmu rodinného štěstí a mého psychického zdraví je nutné, aby se mužská osazenstvo naší rodiny ode mne vzdálilo cca 160 km jižněji, směr Klatovy.

3) Mateřství je zrádné.
Vůbec jsem si neuvědomila, že můj čas je poslední rok organizován výhradně dle požadavků našeho již stálého nájemníka a pokud se onen dotyčný vzdálí na více než 3 hodiny, ztratí můj den řád a já svoji tvář..:)

Ano, byl to můj okamžitý nápad a už to svědčí o tom, že situace byla akutní. Když dneska kluci odjížděli, byla jsem já ta jediná, kdo neměl úsměv na tváři (což mě jako taky moc nepotěšilo..:) ) Co když mu nedají najíst? Málo ho oblíknou?  Zapomenou ho v hospodě??
I přes všechny hororové scénáře, zněl plán jasně. Hodit nohy na stůl, odpočívat a vymýt mozek filmovým maratonem proloženým manikůrou, pedikůrou a vlasovým zábalem.
Jenže...kdy zase budu mít příležitost v klidu vyšůrovat byt..? A taky bych měla vyprat a uložit velký kočár na "příští použití" a co přebrat Tondovo věci..?
Ano, prostě jsem to všechno musela...Ale ten pocit potom..Vlastně teď!  Mám namalované nehty, umyté vlasy, sklenku vína na stole a jsem v klidu.

Zjistila jsem totiž ještě jednu věc. Že to bez toho našeho kolibříka chvíli přežiju a ač to zní možná sobecky, teď si to užívám. Kdo nezažil...:) Ovšem kdo ví, jak budu hovořit zítra ráno.