Jak jsem propadla peklu

Náhody existujou. A jedna taková mi do vyhledávače přihrála jméno Jillian Michaels. Otrokářka s perfektním tělem a xichtem modelky...

Už nějaký čas jsem byla nešťastná. Nikdy jsem moc neřešila svoji váhu a postavu. Jasně, 92kg před porodem nebylo úplně podle mých představ, ale za prvé člověk nic nenadělá, protože diety se v těhotenství drží dost blbě a za druhé, s břichem přes které se nevidíte, se mi taky moc kliků nepovedlo udělat.
Pak člověk kojí a kojil by nejradši do smrti, protože váha byla najednou o 30 kg níž a bylo mi hej. Ale ono to nejde a když se jednoho dne dítě rozhodne, že mlíka bylo dost, tělo najednou neví co s těma kaloriema vynaloženýma na kojení dělat..A tak si je schovává. A já jsem se takhle jednou ráno probudila a zjistila, že jako problém mám a že se sama sobě už fakt nelíbím (co teprve Pavel, chudák), že to, co se prý nazývá "madla lásky" už vypadá spíš jako otěže a že pokud někdy o někom babička říkala, že má "prdel jak panske sypani" tak já teď přesně vím, co tím myslela..

Jo, jasně, choď cvičit a nežer. Ale kdo mě zná ví, že jídla se nevzdám. Nikdy! Miluju vaření, konzumování i popíjení hoznového moku. Ale proti cvičení fakt nic nemám! Až na to, že večer, když Tonda usne, prostě chybí energie, chuť, všechno to základní, co by člověk, který se chystá začít sportovat, měl mít alespoň ve větším, než malém množství.
Ani výběr sportu není jednoduchý..
Aerobik vypadl jako první, stejně jako Zumba. Taneční kreace, které zvládáme s Pavlem na večírcích (když se jednou za rok na nějaký dostanem) předvádíme jsou sice vyhlášené, ale to jen díky našemu talentu v tomto směru divoce improvizovat. Jakoukoli řízenou choreografii však těžce nezvládám a mé již tak nízké sebevědomí by v sále plném synchronizovaných mladých děvčat v úplých trikotech dostalo smrtelný zásah.

Squash? Přece se nebudu opičit po svém choti, nehledě na to, že fakt neznám nikoho, kdo by se mnou nechal tím míčkem hodinu mlátit..

Takže kritéria byla jasná. Za co nejmíň času vyždímat co nejlepší výsledek a to vše bez poplatku, tedy zdarma..

A tady se blížíme k cíli, respektive ke startu, kdy můj zrak spočinul na statusu jedné známé: "Asi chcípnu, ale když vidím ty výsledky, zkusím to ještě zítra. Pak uvidím. Jillian je mrcha!"

Na moji otázku kdo že jí tak ubližuje mi poslala celé její jméno a já se jala googlovat. No co Vám budu povídat. Nadchlo mne to, že cvičení budu věnovat 20 minut denně, což by se při průměrné poobědové spánkové fázi Antonína čítající 2 hodiny mělo stihnout. Taky je moc sympatické, že veškeré cvičební programy se dají zdarma shlédnout a nepotřebuju k tomu ani vybavenou nářaďovnu základní školy. Stačí 0,5 - 2,5 kg činky, které jsem nahradila bidony naplněnými pískem (děti ze hřiště odpustí), který dle potřeby doplňuji ještě vodou, to když se při cvičení fakt nudím... :D

Ta paní Jillian je blázen, při cvičení na vás křičí a nenechá vydechnout, protože tvrdí, že je to jenom blbých 20 minut, takže na to prý nemám nárok..Naštěstí je jenom v televizi, tak jsem si ze začátku dovolila párkrát odporovat, dokonce jsem jí vypla zvuk. Jakmile jsem ale znova udržela lžičku v ruce a zvládla vycházkové tempo se svým synem, přestala jsem šidit a poslouchám..:)

Dnes je to 15. den a já hodlám vydržet, ba co víc, pokud zdraví a rodina dovolí, budu pokračovat dále a dále, až budu úplně nejdále a nikdo, ani vlastní muž mě nepozná..:)!


Sportu zdar a Jill zvláště!