Rozpažit? Vzpažit? Upažit?...Zalehnout!

Tak rychle, rychle, než se vzbudí Tonda z Michle...

Je to radost, lidi, čistá radost! O prvních šesti týdnech to říct nemůžu, ale to se holt stává, že..ono když se na vás to mládě usměje, tak se i začnete těšit na další...;)

Každopádně o tom jsem psát nechtěla a ani nebudu. Já potřebuju poradit, přátelé...
Po třech měsících se cítím opět fit, nabytých 24kg už je taky dole, ale jako přiznejme si, jaksi to stále není ono, že.
Takže otázka zní, jak se dostat zpátky do formy? Prosím, veškeré sporty, které je nutné provozovat venku si nechte pro sebe, protože já mám ráda teplo a ty procházky s kočárem, kdy se domů vracím se ztuhlou čelistí,  mi bohatě stačí. A ono vlastně nejde ani tak o druh aktivity, jako o to jak se k ní dokopat...

To, že se s miminem moc nevyspíte je všeobecně známý fakt. Mnohem náročnější je ale denní šichta, kdy v sobě musíte mnohdy najít rezervy, o kterých jste doteď ani nevěděli, a proto taky člověk časem rezignuje na takové nezbytnosti, jako vyleštěná zrcadla, vyprané záclony, 2x denně teplé jídlo a cédéčka srovnaná podle abecedy..
Ano, už teď slyším námitky zasloužilých matek: "a to máš (zatím) jenom jedno, to je jako nic! A jak je hodný, že tě huba nebolí!"
Jen chci podotknout, že v tomto článku si na nic nestěžuju, protože dítě máme opravdu hodné a opravdu zatím jen jedno, nicméně zvyknout si na novou roli, kdy je na vás někdo závislý 24 hodin denně a někdy to dává sakra hlasitě najevo, prostě náročné je a jestli jsem někdy před tím tvrdila, že jsem unavená, neznala jsem do důsledku význam toho slova. (až bude mít Tonda souroze, asi mi tady admin kvůli nečinnosti zruší účet..)
Takže se ptám: Jak se mám večer, když to malé zvířátko usne, dokopat k nějaké fyzické aktivitě a vzdát se svých milovaných 20 minut ve sprše, které mám jenom sama pro sebe, kde můžu vypnout uši, oči a veškeré mateřské instinkty, nemusím se ani hnout a jenom se krásně nahřívat a pozorovat jak naskakuje vodné/stočné..?
Ach jo, asi stejně vím, co mi tu budou přibývat za komentáře: "Musíš se přemoct, nebuď labuť!" Nebo: "A co naše babičky? Ty musely makat do nevidím a žádnou sprchu neznaly!" Možná Ječmínek jediný poznamená, abych si do té vany vzala i lahev Rulandy od mistra Jakubíka a misku oliv..

Takže jsem si vlastně odpověděla sama a dneska večer si tu flašku do té vany vezmu...ono pak i to cvičení pude skoro samo..:)

                                                              takhle nějak se mi chce....

A zrodila se hvězda ;)

Je tady, hvězda naše..:) A musím říct, že až do poslední chvíle neztratil tvář a my jsme s nervama jak špagáty čekali a čekali....

Jak už víte, všecko dobře dopadlo a Antonín se narodil 4.8.2011 ve 13:10
Taky asi víte, že se měl původně narodit 22.7. :)
No, jedna z věcí, kterou mě těhotenství a porod naučili: Nic si neplánuj, všechno totiž může být nakonec uuuplně jinak!
Jako nastávající prvorodičové jsme se na ten náš den D důkladně teoreticky i prakticky připravili. A to dokonce v předstihu, protože nám erudované hlavy i obyčejní smrtelníci předpovídali, že s takovým břichem musím porodit aspoň měsíc před termínem...Jooo, to neznali Antonína!
Od 36. týdne jsme měli připravenou tašku do nemocnice. Ve 38. týdnu jsme začali vybírat hudbu na porodní sál. Při výběru jsme byli důkladní a brali jsme v úvahu všechny doby porodní, takže do finále se dostal Elvis, Barry White i Vašek Neckář :)
A pak už jsme jen čekali a vypuzovali vším možným i nemožným..Když nezabraly babské rady, rozhodla se paní doktorka v Podolí, že je čas jednat. Hamiltonův hmat bohužel také nezabral, takže nás v pondělí 1.8. měli informovat o termínu hospitalizace a následných "akčních krocích".
V neděli jsme oslavili výročí svatby, přejedli se sushi (řekla jsem si, že když mu to chutnat nebude, aspoň to bude rychlejší) a naposledy se vyspali ničím a nikým nerušeni..
V pondělí se na kontrole samozřejmě žádný zázrak nekonal a místo příbojových vln na monitoru kontrakcí se skvěla krásná rovná linka...
Paní docentka mi ale oznámila, že náš drobeček není drobeček a že si mě s okamžitou plantostí nechají na oddělení P3 což je oddělení rizikových těhotenství a že ještě tentýž den začnou vyvolávat porod. No, po týdnech čekání docela rychlý spád, ale konečně se začlo něco dít! Ta představa, že třeba už zítra tady bude ten genetický koktejl Ševčíka a Ševčíkové mě docela bavila..:)
Takže šup na vyšetřovnu a jedna dávka vyvolávačky a každé dvě hodiny na monitor..A světe div se, rovná linka se začínala nepatrně vlnit. Večer už byly kontrakce docela pravidelné a já si připadala jako bych posilovala břicho tak půl roku v kuse..Druhý den ráno nová dávka a za dvě hodiny další. No to už se stahy rozběhly docela pravidelně po 3 minutách, ale mladej jaksi neráčil sestupovat do nížin. Odpoledne nás tedy navštívil pan primář s tím, že mu asi budeme muset pomoct radikálněji než jsme plánovali a další den mě napsal na rozpis "punčových řezů". Takže předoperační vyšetření a nezbytné podepsání milionu papírů. Ale ještě jsem to nevzdávala, ještě jsem si říkala, že svýho prvního ironmana ten prcek přece neodpíská..:)
Každopádně jsem se vnitřně srovnala s tím, že to asi tak přirozené jak jsme chtěli nebude a začala se těšit na epidural tak, jak se jen na epidural těšit lze..:)
Ale to bych nebyla já, kdyby ještě něco nepřišlo..Večer dorazily výsledky předoperačních vyšetření a hele...HELLP syndrom. Paní doktorka vysvětluje a vysvětluje, že to jako není žádná sranda a nakonec z ní teda vypadne, že epidural není v tomhle případě možný a že to holt prospím celé...No, na to moje hormony zareagovaly nadprodukcí tekutiny v slzných kanálcích, na což byla paní doktorka zvyklá, protože takhle reagujou prý všechny a ona jim to fakt nerada říká :)
Pak už ji moc nevnímám. Nějak se nemůžu smířit s tím, že ho hned neuslyším, neuvidím..Takhle jsem to přece nechtěla..Přesně takhle jsem to nechtěla!
Naštěstí na scénu nastupuje anděl jménem Zuzka Kneschke (které jsme za všechno neskonale vděčni) a mimo jiné zařizuje Pavlovi účast na porodním sále, aby na to mohl svým odborným okem dohlížet a aspoň on si Koudelku nejmladšího mohl hned pochovat, což mě jakž takž uklidňuje.

Přes noc se Toník k ničemu kloudnému nezmohl, prostě proč by se měl namáhat, když to může mít bez práce, že? Takže čekáme, čekáme..A že prej už pro nás jedou! Hurá, 11hodin, bylo to nekonečné...Tak ještě nic, něco akutního nás vyšouplo..takže další minimálně hodina a půl..Konečně, půl jedné a jedeme.
Na sále je zima jak v kostnici, anestezioložka je výborná, hned jsem klidnější..a pak nic nevím...výpadek asi 20 minut a hurá vstávat!
Ty vole...co to je za bolest?? Mi snad někdo prostřelil břicho? Co se děje?? Otvírám oči a vidím Páju jak mi na foťáku ukazuje nějaký krásný uřvaný miminko.. Ježiš to je asi Toník! To je asi naše housenka! Ale ta bolest...A zas o ničem nevím..probudím se na jipce a chci morfium!!! A už mi ho nesou..Nejlepší anestetikum..Toník, kterého vidím poprvé tváří v tvář!
Příroda to má zařízené dobře. Zapomněla jsem na chvíli na všechnu tu bolest i nervy a jenom se kochám a brečím :)) za dvě minuty mi ho zase odnesli, ale bylo to boží!
Noc jsem probděla na JIP a ráno na pokoj. To nejhorší ale teprve přišlo..Zjevila se sestra a že prý musím vstát a do sprchy. Tak jo, to zkusím, ale tak mi aspoň podej ruku ne..? Ne, nic takového..to musíte zvládnout sama.. No přátelé, povím vám, že se mi bolestí chtělo zvracet..Jestli to čte některá, která chce z vlastní vůle a dobrovolně podstoupit císaře, tak vám radím..nejdřív se zeptejte matky, která má zkušenost s obojím aby vám to následně rozmluvila..:)
Opravdu to bolí a to hodně. Ale ten malý uzlík, který byl teda u nás trochu větší (4280g a 51 cm) za to fakt stojí. Blbá fráze, co? Však počkejte..:)
Děkuji také svému drahému, který se nesložil, všechno mi zdokumentoval, Toníka náležitě na světě přivítal a strávil se mnou v Podolí několik dní i pánům doktorům a sestrám, kteří byli skvělí (až na tu, co mi nepomohla vstát...:))

Teď musím končit, protože krmení (z)dravé zvěře se blíží a vůbec, na něj se tak nějak líp kouká než tady do toho monitoru...
Tak zdar a množte se!

Tehdaaa za císaře pána...

Je třeba vymést pavučiny a trochu to tady zase rozject..Ale protože jak asi víte mám teď důležitější věci na práci, protože se v našem životě objevil další muž, který si nevědomky vydobývá veškerou naši pozornost, házím zde do placu záležitost starší, na kterou (teď už s láskou) stále vzpomínám...:)

Datuje se do roku 2009 a byl to nápad mého teď už muže, který se na kole už narodil..

Každopádně v přípravě je článek zbrusu nový, takže nám zůstaňte věrní..:)

KAP

A teď moje verze…

…Třetí den dovolené. 18.8.2009. 9:32 středoevropského času. Jasno, slunečno, mírný severovýchodní vítr o rychlosti 0,5 metru za sekundu, tlak 1054 hektopascalů, teplota 22°C.

No krása nebeská, co vám budu povídat! Po vydatné alpské snídani čítající asi litr mátového čaje, dva krajíce Šumavy a paštiky nejasného složení, jsme do Františka Laguny naložili naše dva hliníkové oře a vyjeli jsme směrem Passo de Stelvio (to jsem ještě nevěděla, jak moc budu všem svatým děkovat za to, že mám na tom svým Šemíkovi trojpacku…)

Po příjezdu do bodu A, jsme se na místní poště pomocí rukou a nohou doptali na polohu bankomatu, neb Italové jsou prostě líní a jiný než rodný jazyk neakceptují..

Do kapsičky svého dresu jsem si uložila 10 eur pro případ nouze a můj drahý mne začal vybavovat výživovými doplňky potřebnými k úspěšnému zvládnutí té hromady šutrů..Když mi cpal druhý gel a třetí mysli tyčinku, rezolutně jsem (já Káča pitomá) odmítla, že je to zbytečné, protože za tři hodiny jsem zpátky a normálně se najím…hahaaa..

A tak jsme nasedli a popojeli..

Dohoda zněla jasně: Prvních pět km spolu, pak každý svým tempem..Pro nezasvěcené - tím opravdu nemyslím, že by mě Pavlík zdržoval..

Ale kupodivu, nešlapalo se zas tak tragicky! Pravda, teplota vzduchu vysoko přesáhla hranici dobrého vkusu, ale stoupání bylo snesitelné a ty panorámata, táto!!!

A tak se stalo, že těch pár společných kilometrů uteklo jako voda a ze mě se stal sirotek bez tachometru, což se ukázalo jako zásadní problém..Ono to totiž do toho kopce jede dlouho a pomalu a tak se člověku zdá, že namísto 3 km ujel takových 10..A myslí si, že už tam za chvíli musí být! Jenže jak nemá to počítadlo, tak vůbec netuší, že ještě zdaleka není ani v půlce..

Takže jsem se rozhodla spoléhat na své pocity a polohu hvězd. Vůbec jsem netušila jak jsem vysoko a kolik mi toho ještě zbývá, bylo mi horko (jako fakt horko) a dostala jsem hlad. To bylo hodinu a půl po startu a já jsem zrovna snědla jednu ze svých dvou müsli tyčinek. Příjemná pauza s výhledem na jakýsi krásný zasněžený hřeben.

A tak jsem jela dál. Dávno už mi nebylo do skoku, energie mizela rychlostí světla a já – vůbec nevím jak se to stalo - jsem v mžiku vycucla svoji poslední záchranu, gel s příchutí meruňky. Oooo to byla krása, srdce zase začalo bít normálně, hvězdičky před očima se rozplynuly a můj imaginární spolujezdec, kterému jsem zpívala nějaký song z 60. let, zmizel neznámo kam.

Jedu dál. A hle, na patníku u silnice vyryto číslo 1850..“To bude asi rok, kdy tady postavili tenhle pomníček“, říkala jsem si, když jsem krokem míjela jakýsi obelisk. Věděla jsem, že jestli se rozhodnu sesednout a zjistit co je to zač, minimálně 15 minut se mi nebude chtít do sedla zpátky. A cítila jsem, že brzo už budu nahoře, takže jsem se nechtěla zbytečně zdržovat.

Serpentýny začaly být únavné a tak jsem za jízdy slupla mou poslední pevnou stravu v podobě slisovaných ovesných vloček s rozinkami a ořechy.

Díky Bohu jsem u silnice uviděla ceduli s nápisem Hotel Stelvio 1km! Nová síla se mi vlila do žil a poslední kilometr jsem se rozhodla vyjet bez pauzy a pak se kochat výhledem na tu krásu kolem.

V protisměru mě míjí usměvaví šťastlivci, kteří to už mají za sebou a pohledem povzbuzujou. Jojo, říkám si, tohle už snad zvládnu..přijíždím do poslední serpentýny a vidím něco, co se mi nadosmrti vrylo do paměti..Hotel Stelvio a za ním „ten“ zasněžený hřeben, který se mi asi před třema hodinama tak líbil..A až teď jsem pochopila, že to číslo na patníku nebyl rok výroby, ale oznamovalo mi, kolik metrů nad mořem se nacházím (takže mi zbývá ještě skoro 1km převýšení?!?) a cedule s číslem 38 udává kolik zákrut a serpentýn  mě ještě čeká, než se doplazím nahoru…Bylo mi jasné, že na tohle prostě nemám…

..Ale..znáte ten pocit…do něčeho vložíte spoustu energie a pak jako nic? Sakra já se tady zničím a na ten blbý kopec ani nevyjedu? Tak to teda prrrr..I kdybych tam to kolo měla nechat a dojít to pěšky..

A tak jsem vyrazila..No jo, ale došlo mi, že už jaksi nedisponuji žádnou potravinou ani gelem a ještě ke všemu se slunko šine za kopec a začíná být chladno. Takže bych si asi měla pohnout. Další věc je, že já mám klíče od auta, páč jsme si (my bláhoví) mysleli, že já to nahoru a zpátky dolů zvládnu rychleji, než Pavlík nahoru a zpátky okruhem přes Švýcarsko dolů.

A tak se hecuju, aby na mě dole nemusel čekat..Jenže hecovat se, když je vám zima a máte hlad, jde docela blbě. Začínám přehodnocovat svoje rozhodnutí ten kopeček zvládnout..A to udělám ještě asi tak 186x. Můj slovník se omezil na asi tři nejvulgárnější výrazy, které jsem se v mládí naučila a nyní jako by našla a jsem moc ráda, že pravděpodobnost, že mě někdo uslyší natož bude rozumět je velmi malá.

Jedu, stojím, jedu stojím…to všechno asi v pětiminutových intervalech. Najednou před sebou vidím tlustého sviště. Vysvětluji si to svým vyčerpáním a jím způsobenými přeludy a hledám ve svahu krávu Milku. Není tam. Ale svišť pořád jo. Asi je pravý..Ale je mi to nějak jedno. Přichází SMS: Zlato, ty se s tím kopcem pořád pereš? Byl jsem u auta a jedu ti do kopce naproti… Jeeeežiš dyť já nejsem ještě ani nahoře!!! Chce se mi jet okamžitě dolů, ale nejsem přece blbá, neeeJ??

Přiznávám, že poslední asi tři km víc jdu, než jedu, ale já tu mrchu dám..a dala. Nahoře mě sice nepřepadl pocit z dobře vykonané práce ani euforie z dobytí severního pólu, ale byla jsem   neskutečně šťastná, že můžu jet dolů..Za svým milovaným chlapem, teplým čajem a svetrem..

Nahoře se nezdržuju, protože je mi hrozná zima. A správně tuším, že sranda to zpátky rozhodně nebude J

Serpentýny nutí brzdit neustále a mám pocit, že mi prsty na rukách musí dřív nebo později upadnout. Ale jedu a začíná mi to být jedno. V protisměru potkávám jediného cyklistu a taky nevypadá, že by mu bylo do skoku..Ale neboj, taky se dočkáš..J

Vjíždím do městečka, o kterém jsem si na cestě nahoru myslela, že je tak v půlce cesty. Zastavuju a odůvodňuju si to tím, že mi musí vychladnout ráfky a brzdy..J

A koho nevidím..Pavlík..? Nikdy jsem ho snad ještě neviděla radši J (promiň zlato, ale viděl jsi v jakém stavu jsem byla..J) A měl v kapse Tatranku! Chutnala asi jako steak ze svíčkové se smetanovým přelivem. A návleky na ruce a vestičku!! Ježíšku můj, nevěděla jsem, že příjdeš už v srpnu…

Pak už to šlo dolů dobře..Teda líp J  No ale stejně jsem jela asi oklikou, protože když jsem dorazila a Pavlík mě sundal z kola, už mi stihl uvařit horký čaj..Asi jsem byla tak trochu mimo, protože moje tělo nějak nechtělo pochopit, že už se nemusí třást, když je dole 25 stupňů a myslím, že jsem začla i brečet – to asi z té radosti, že už nesedím na kole.

Vnímat jsem začala cca za 30 minut po dojezdu. Chvíli jsem si myslela, že mi doma začnou všichni říkat „dračí drápe“ kvůli zakřivení mých prstů na rukou, které stále svíraly pomyslné brzdy. To ale naštěstí za dva dny přešlo..J

                                                                 ...sladká nevědomost!

Říkala jsem si - ty jo, hezká hora, co to je?

Takhle to vypadalo shora..:))

Teď už jsem opět plně funkční a musím říct, že to byl zážitek k nezaplacení J Napoprvé možná trochu velké sousto, čemuž odpovídá i čas necelých pět hodin (moje drahá polovička za 2:20), ale mám ji, tu mrchu škaredou J

Závěrečná bilance před spurtem

Pro sepsání tohoto....úvahy, jsem se rozhodla po dnešním ránu, kdy mě vyvedl z míry obyčejný pohled do zrcadla hned poté, co jsem se po půl hodině a za nezbytné asistence manžela dostala z postele a pohybem užovky na sedm (plazení) jsem se dopravila do koupelny.

Po devíti měsících jsem zjistila, že nespravedlnost se vyskytuje i ve světě nastávajících matek. A díky hormonům, které nikdy nespí se ta nespravedlnost snáší o dost hůř, než za normálního stavu (zasloužilé matky i otcové ví..)

Čtou-li toto ženy, které se nemohou dočkat krásného bříška, obdivných pohledů kolemjdoucích a jakýchkoli ústupků ze strany spoluobčanů, chci je upozornit na možnou ztrátu iluzí. To samé platí o mužích, kteří očekávají spokojenou manželku (vždyť to přece taky chtěla, že?), která je přes jiný stav stále sexy a bez problémů zvládá to co doposud.

Neříkám, že tento ideální model neexistuje, sama jsem se s ním setkala mnohokrát v mém okolí, bohužel se ale nepřihodil nám, takže bych ráda upozornila na případné komplikace..:)

Tak například ranní těhotenské nevolnosti. Nemusí se totiž vždy jednat pouze o nevolnosti a už vůbec ne pouze ranní..občasné zvracení je ještě ok. Připravte se ale, že z občasného se u někoho může změnit na dočasné a to třeba na dobu pěti měsíců a déle. Kupte si proto nějaký hezký kýbl v barvě, kterou máte rády. A do každé kabelky alespoň jednu neděravou igelitovou tašku, což jste PŘEDEM ZKONTROLOVALY! Když se to stalo poprvé na veřejnosti, měla jsem pocit, že si každý říká: "Že se nestydí, večer to přepískne, pak tady exhibuje a my se na to musíme koukat..." Podruhé je vám to už jedno, jen přemýšlíte, že začnete s výrobou trik s potiskem - Nejsem feťák ani opilec, jsem jen v tom. 

Jakmile frekvence zvracení překročí únosnou mez, stane se z vašeho manžela zdravotní bratr, který se ve Vašem zájmu i pro dobro Vašeho budoucího potomka naučí píchat i injekce. Nebojte se, on se bude bát víc..:)

Najednou začnete přibírat..Ne oba, jenom ty, ženo. A taky budeš docela často brečet...Nad reklamama, večerníčkama, nad tím jakého máš hodného muže, nad tím, že pořád brečíš, prostě vždycky se něco najde..Pánové, nezvedejte oči v sloup, kvůli toho začne brečet znova...!

Pak si začnete všímat ostatních těhotných a zjistíte, že žádná nemá tak velké břicho, zadek a stehna jako vy, všechny stále nosí normální oblečení a tak vůbec..

Když moje břicho dosáhlo průměru 114 cm a začala jsem Pavla předhánět v "těžké váze",  uvědomila jsem si, že veškeré mé pokusy jak být pro svého muže stále atraktivní, se míjejí účinkem. Do cyklistického dresu jsem se už delší dobu nevešla a i když v některých časopisech to vypadá možná rajcovně, mě by na kole v tomhle stavu asi nahou vidět nechtěl..nezbývá než to nahrazovat teplýma večeřema, domácíma moučníkama a Tour de France na ČT 4.

                                                   Toto už bohužel dávno není pravda

Je to prostě období, které si jedni užívají, my jsme ho až na krátké časové úseky přežívali..:) Samozřejmě všem které to čeká přeju, aby je potkalo co všechny naše známé - bezproblémové, štíhlé těhotenství plné sportu a výletů - a nezakrývám, že budu závidět..:) Teda asi budeme závidět oba, protože Pavel se díky všem těm těhotenským komplikacím vzdal několika nejen sportovních akcí - tímto přebírám zodpovědnost za všechny jeho absence, Aldamane, Ječmínku, Majku, Paldo, atd...:)

Poslední týden před termínem...No jak bych to řekla..Asi nebudu říkat nic. Už se těšíme na ty 4kg živé váhy, které nás oba zatím beztrestně kope.... Však my mu to vrátíme, až bude muset šlapat na Stelvio..:)
Aktuální velikost Tondovo dočasného bydlení je 120cm (bude čumět až ho přestěhujem) a snad se brzo uvidíme tváří v tvář a ne takhle...:)

Tak zdar a sílu a všem přeju "nejkratší cestu do cíle"

Zbraslavský lov perel aneb jak utopit inženýra Ševčíka

Včera jsem byla hodná, tak jsem si zasloužila zájezd na Zbraslav na skvělou točenou zmrzlinu firmy ToJo. Ano, mé dny se v současné době omezují na takovéto drobné radosti, za které jsem neskonale vděčná - můj muž doufá, že mi to vydrží co nejdýl...

Původně byl teda plánován výlet k nějakému jezeru, rybníku, nebo jiné vodní ploše, která se prozatím nezelená, ale Pavlovo zaměstnání někdy připomíná profesi záchranáře (to když v pět odpoledne zavolá šéf, že je okamžitě nutné předělat ten dvoupatrový činžák na osmipodlažní hotel...) Domů se tedy nedostal v časovém limitu a zvolili jsme náhradní plán, který by uspokojil potřeby nás obou = voda a něco studeného..Ooo jak se nám to povede jsme ani netušili..
Rozhodli jsme se teda vyrazit na Zbraslav k legendárnímu stánku na konci cyklistické stezky, kde čepují ještě legendárnější Koutské pivo (a tu zmrzlinu..) Již několik ostřílených cyklistů, kteří mají na kontě tisíce km v terénu i na silnici, ve větru, dešti, mrazu i tropech, se tady pod záminkou doplnění tekutin zapomnělo takovým způsobem, že....pak nemohli najít ani tužku...

Pobalili jsme teda 1 ks pánských plavek, plovací brýle a ručník a já jsem se dobrovolně ujala stopek. Zážitkem byla už jenom samotná jízda velmi vyhřátým autem, ve kterém nám nefunguje klimatizace. Fakt jsem se těšila, až si svlažím své dolní končetiny tvarem připomínající čerstvě vybetonované pilířky..

No...abych to zkrátila..Ve Vltavě ani noha, takže měl Pavel celou dráhu sám pro sebe. To bude jinčí kraul než ten před dvěma lety na Mistrovství Evropy! Tehdy byl poměr plavců a lodí na litr asi 0,5 : 1
Zaujala jsem "ladný" posed  na břehu, stopky v jedné a zmrzlinu v druhé ruce.
Je velká škoda, že jsem u sebe neměla kameru, protože následoval divadelní výstup nazvaný "Mám...nemám..? Být či zmrznout?"

 

                                           Teď!.......37! Jeee Pepo já se spletla! 31!

Po prvotním proklínání, proč že si to nevzal neopren, přišel na řadu monolog, že jsem musela Tondovi uši zacpávat. Ale nakonec k ponoru přece jenom došlo! Pár temp proti proudu, zmrzlý mozek, neschopnost koordinovat pohyby a zřetelně vyslovovat...To všechno dostanete za necelých 5 minut ve Vltavě dnešních dní..! A to ještě uvidíme, třeba se do týdne objeví další  nechtěné "suvenýry"....
Jinak pro zájemce, 10.7. se v Praze uskuteční dálkový závod O pohár Vltavy. No..po tom včerejším zážitku bude zajímavé se na už jenom koukat...:)

A teď pár usvědčujících fotek, které ho málem stály.....zdraví..:)

"No konečně jsi nás táto zase někam vyvez!"

Dnes krátká reportáž z ještě kratšího rodinného triatlonového závodu, očima fandy z povolání.

Rok se s rokem sešel a my jsme se 18.6. vydali směr Kutná hora, kde se u Velkého rybníka konal 2. ročník Welas eXterra triatlák! Pro neznalé jde o triatlonový závod, kde předpona "tri" značí počet sportovních disciplín, která po sobě následují v rychlém sledu: plavání, kolo a běh. Já jsem se teda samozřejmě zúčastnit chtěla, ale po dlouhém přemlouvání mého muže a kamarádů pořadatelů, kteří mi tvrdili, že nepasuju do žádné jejich kategorie, jsem podlehla a naši rodinu se jala reprezentovat moje drahá polovička. Chvíli se bránil, že nemá natrénováno a že s tím nepočítal, ale jakmile jsem vytáhla foťák, už se svlíkal..
Závodníky, kterých letos startovalo 46, čekalo 300m plavání, 18km na kole v terénu a 4,5 km běhu. Jedná se tedy o rychlou, krátkou trať vhodnou pro začátečníky, i když jsem tam neviděla ani jednoho a startovní pole obsadili staré známé firmy. Nám dělalo vrásky na čele startovní číslo 8, tak zvaný "Džony" který byl evidetně připraven obhájit své loňské prvenství a pak taky pár neznámých bledých tváří, před kterými zasvěcení sklápěli zrak a ještě před začátkem plovací části dobrovolně skákali do přistaveného rybníka...

Start plánovaný na 11:00 se nečekaně posunul na 11:15, což se samozřejmě podepsalo na psychice a hlavně zdraví některých závodníků, protože ve vodě čekali už od 10:55 a absence podkožního tuku udělala své.. Jooo, já jsem Vám říkala, že to je závod pro mě :)!

A bylo odstartováno! Začátek byl úchvatný, kdy zčeřená hladina Velkého rybníka připomínala start legendárního Ironmana na Hawai. První závodník má odplaváno za 5:25, magické číslo 37 za nímž se skrývá na startovní listině Pavel Ševčík, vylézá z vody v čase 6:02 a v celkovém pořadí je 4.
Díky nové kombinéze neztrácí v depu zbytečně drahocený čas, jenom šup do treter a hurá na kolo. Jak se později dozvídám od pořadatelů, terén není díky celonočnímu dešti nic moc a některé úseky je nutné kolo vést. Jak znám koudelku, nepovede a nepovede...:)
A už je tu! V těsném závěsu za pneumatikou obávaného Džonyho! Rychle dělám památeční sjezdové foto a sunu se na WC, protože Tonda se hlásí o slovo. A hlásí se i potom, takže hledám místo, kde bych složila své pozadí a sama se sebou uzavírám sázku, jestli dnešní výlet bude mít konečnou v Podolí.
Teď už se jenom "vyklusat" na běhu a je tu. Dle jeho tréninkových záznamů odhaduju čas něco okolo 23:42 min..:)
Jako první do cíle dobíhá neznámá bledá tvář..Druhý jak by smet. Později se dozvídáme, že bledé tváře jsou bratři. No jo, rodinný podnik. Chudáci, jaké měli asi dětství!
Jako 4. dobíhá závodník, který si celý závod evidentně užíval. Při dojezdu kola křičel: Aaaaa kur....a, sakra, to je na h...no! V cíli pro změnu: Do pr...le, do pr...le! Sakra, jsem čtvrtý! No, není nad to dělat sport pro radost!
Každopádně 8 a 37 nikde.. Že by přiběhli do cíle ruku v ruce..? Tak ne, už vidím Džonyho a za chvíli za ním mé želízko v ohni!V čase 1:21:31 o celou minutu lepší čas než loni i když o dvě příčky níž. To je nějaká nepřímá úměra, ne? Každopádně je to talent, ten náš kluk. Kdyby měl víc času na trénink, který trávil zařizováním rodinného hnízda, už by byl doma slot na Hawai..:)
No, příští rok si to dáme v kategorii manželských dvojic a doufám, že výsledek se negativně  neodrazí na rodinné pohodě.

                                                                  Depo..Kam s ním..?

                                                               Mobilní registrační kancelář

                                                                 Muž se cejchem ... 37
                                                            

nový model MTB treter

                                                              Hájil, hájil, ale neobhájil...

                                                                 Start

                                                            nové kombiné se osvědčilo

                                                  

                                                                   V cíli, celkově 6.

Dneska o tom, o čem to bude.

Důvodů, proč vznikl tenhle blog je hned několik:

1) všichni už ho mají
2) psát mě baví víc, než než nedělat nic
3) abych nezblbla

Důvod číslo 3 je zásadní. Po dvou týdnech na mateřské jsem totiž zjistila, že mnoho možností jak se seberealizovat už nemám, vzhledem k tomu, že v břiše, dle jeho velikosti, nosím našeho potomka i s celou triatlonovou výbavou po manželovi viz. foto..Díky tomu se seznam mých aktivit omezil z původně plánovaných seskoků padákem, jízdy na koni a hloubkového potápění na krátké procházky v přilehlém okolí..
Tento blog je také jakousi zárukou toho, že mému muži "nevykecám díru do hlavy" jakmile se vrátí z práce domů a tím pádem je větší pravděpodobnost toho, že bude trávit mimo domov pouze dobu nezbytně nutnou.

Toliko tedy k příčinám vzniku. Co se týče obsahu, tak to se bude odvíjet od počasí, situace na domácí scéně a od toho jak se vyspím.
Každopádně se můžete těšit na reportáže i fotoreportáže z různých kulturních i nekulturních akcí i sportovních klání - zejména triatlonových - která budu popisovat z pohledu technické a morální podpory mého muže.

Za zmínku bude asi stát i blížící se akce "Kdo chce ven, pomozme mu sem" která se odehraje v podolském ústavu pro matku a dítě (tady bych se přimlouvala upustit od formátu fotoreporáže a průběh zaznamenat maximálně na mangnetofonový pásek..i když to cenzurou asi také neprojde..)

Dalším oblíbeným tématem bude jídlo a pití, především bílého vína, které je mi teď bohužel ze zřejmých důvodů odepíráno, ale nebojím se říct, že si to jistě (v hojné míře) vynahradím.

No a v neposlední řadě moje snaha dostat se zpátky do formy a zajet si příští rok silničního Krále Šumavy..Ale to se ještě hodněkrát vyspím...:)

Takže zdar sokolíci, jsem tu co by dup!