Ne všechno co je "poprvé" musí být na prd...:)

To takhle slíbíte dítěti výlet do kina. Protože si to moc přeje. Takže na všech možných diskusních fórech pro rodiče zjišťujete, jestli je 3D kino vhodné pro 3,5 leté děti, respektive zda to na něm nezanechá doživotní následky v podobě tiků, či chronických bolestí hlavy..Koupíte lístky a všechno fakt super naplánujete..
A pak to druhé dítě, které s touto akcí nemá vlastně nic společného, onemocní. Tím pádem padá první část plánu, že Vás do kina odveze manžel, který musí to nemocné dítě hlídat doma. Ne, nejsem líná tam dojet městskou..Jenže když film začíná v devět a dotyčný obdarovaný vstává v 8:30, tak je to trochu problém.
No nic, teoreticky tam tím autem přece trefím, jednou to přijít muselo, jsi statečná, dospělá a slíbila jsi to!
Tak fajn, instrukce ošetřovanému a ošetřujícímu rozdány, jedem.. Syn je solidární a umí mě podpořit, takže slova "maminko, budeme se modlit?" jsou pro mě opravdovou vzpruhou...Ale pak přichází věc, která mě opravdu dokáže rozhodit a tou je zaseknutý plyn..Prostě si představte, že jako chodec čekáte na přechodu a najednou přijede "rozkvetlá" Laguna rok výroby 99, pouští vás a tůruje to jak zběsilá, řve to prostě na celou Prahu, vy si klepete na čelo a utíkáte co vám nohy stačí..Tak to za volantem jsem byla já..Na mou obranu, za tohle vůbec nemůžu a nic s tím nejde dělat!

Další super věc, když jdete do multiplexu na devátou je, že tam skoro nikdo není, takže prostě zaparkujete! Vůbec nikomu nehrozilo, že mu sedřu lak, nebo promáčknu kapotu!
Přišli jsme k pokladně a já se pro jistotu paní zeptala, jestli stačí ten lístek jenom v mobilu, nebo ho budu muset poslat na její soukromý mail aby mi ho mohla okamžitě vytisknout..Ale prý stačí! Tak sláva! Akorát jsme v jiném kině..! Ano, na Andělu je, představte si to, těch biografů víc! Takže bundy, čepice a trošku si zasportujem, Toníku! "Maminko! Mě to běhání tak baví!" Ano, je super, když se dítě na něco fakt těší, pak dělá věci, které z duše nesnáší...:))
Stihli jsme to..A já pociťuju takový divný pocit, jako když jsem ho vedla poprvé do školky! Kino! Třeba je to naposledy, co mě sebou bere! Příště už to může být úplně cizí ženská! A tak mu teda koupím i praženou kukuřici a jeden odporně sladký sycený nápoj, ovšem v roztomilém kelímku s tučňákama...

Zhasínají..ale ještě nehrajou...ale tak 20 minut reklam jsem si asi taky zaplatila, nebo co. A je to tu,  začínáme. Můj syn se nedočkavě ptá, jestli už si teda může nasadit ty brýle a ochutnat popcorn a Fantu..Ano, ptá se mě na vše, to není nadsázka..
Můžu vám říct, že pokud bych to měla vyčíslit matematicky, tak 2/3 filmu jsem se koukala na sedadlo vedle sebe na to, jak vypadá dětské nadšení, radost, úžas.. Všechno z toho bylo hlasité..:) Nedělám si iluze že by pochopil o čem Tučňáci z Madaskaru byli, ale o to nejde..Bylo to o tom zážitku, o tom, že si splnil přání a za to mě dokonce i napojil a nakrmil tím, co mu zbylo a co už předpokládám nechtěl.

Jo a taky jsem se něco naučila! Většina rodičů totiž děti do kina pouze přivedla a šla se věnovat nákupním radovánkám, aby pomohli Ježíškovi s jeho každoročním posláním. Nebo je taky možné, že celou tu dobu seděli někde na lavičce a koukali do blba. Prostě volno!  "Bavte se a v půl jedenácté čekám dole!" Příště to taky zkusím..? Byl tam se mnou myslím jen jeden dospělý, hádám podle 1,5 hodiny  svítícího displaye mobilu.

Cesta zpátky byla pro oba také zážitkem. Toník mě po té, kdy jsme konečně našli výjez z garáží (omlouvám se majiteli vozu, který zaparkoval vedle mě, ale prostě neměl jste se na mě tak nalepit!), začal utěšovat, že se nemám bát, že už je to dobrý, načež jsem ho ujistila, že dobrý to bude až když odevzdám klíčky tatínkovi.

Celé toto dopoledne, kdy strach o život střídalo čisté potěšení z nových zážitků, nás oba zase ještě o něco víc spojilo..:))
Takže ano, bylo to super a všem rodičům, které to jejich "poprvé" ještě čeká, závidím :)

Krev...Hodně krve!

Když máte děti, jednou to příjde...Prostě nemoce byly, jsou a budou a někdy je holt nutné, vysát trochu krve, té nositelky informací, aby se přišlo na to, proč se něco děje jinak, než by mělo. V tom případě vám dávám jednu jedinou radu..Nechte to na svém muži/partnerovi/babičce!

Dnes jsem prošla traumatizujícím zážitkem. Mé dceři museli vzít asi 5 zkumavek krve, aby zjistili, proč nejí, proč hubne, proč, proč, proč...Je jí rok a ruce má jako párátka. Sestra se mě ptala, jestli ji udržím..No jasně, přece je moje, tak si ji taky pohlídám!...Brečela jsem..sice potichu, abych nerušila její sólo, ale o to bolestněji a intenzivněji. Když jí brali do parády druhou ruku, intenzivně jsem zažila  ten pocit, že bych za své dítě dýchala a bylo to objevné, překvapivé a naléhavé.
Cítila jsem se provinile, že jsem to dopustila, zodpovědně, že jsem k tomu lékařku "donutila" a láskyplně, protože jsem svou dceru celý den opečovávala a nerozhodila mě ani rozlitá přesnídávka, plastelína zašlapaná v koberci, či roztrhaný očkovací průkaz.
A tak vám říkám...buďte rádi, že zlobí...:)

Co tě nezabije...

Když se člověk rozhodně se v něčem realizovat, automaticky to znamená, že se dříve, nebo později, setká s větší, či menší hloupostí. A to v různých podobách. V minulých dnech jsem to zažila na vlastní kůži. A protože to překročilo určité hranice a dotyčný se rozhodl poškozovat mé jméno, musím se bránit, i když jsem vás tímto nijak nechtěla obtěžovat.

Abych nastínila problém...Když se rozhodnete, že se necháte vyfotit a je jedno, jestli se jedná o focení rodinné, svatební, či jakékoli jiné, musíte počítat s tím, že fotograf samozřejmě nafotí více snímků, než kolik  jste si předem domluvili, že odevzdá. A je tudíž trochu nesmysl, po odevzdání zakázky, kdy jste spokojeni a poděkujete se za pár týdnů ozvat s tím, že ty fotky chcete všechny, protože jsou vaše..A to samozřejmě zadarmo, protože už jste zakázku přece zaplatili. A snímky nemusíte ani upravovat... (?!?)

Představte si, že jdete do své oblíbené restaurace na steak, protože ho tam udělají tak, jako jinde ne. Tak, jak ho máte rádi. Ale najednou se rozhodnete, že chcete jenom ten kus syrového a naporcovaného masa s tím, že si ho doma doděláte sami. A zadarmo, protože už jste tam přece jednou útratu udělali..Hm..? Nevím, co by vám na to šéfkuchař řekl.
Ale když jste hodně urputní, nevybíraví a třeba i vulgární a kolemjdoucím začnete říkat, jak je ta restaurace hrozná, že okrádá své zákazníky, nevychází jim vstříc, tak se rozumný šéfkuchař musí začít také nějak bránit. To už nechám na něm, jak...

Já jsem zvolila tuto formu... A doufám, že počet klientů, nejen těch, kteří se vracejí a jejich spokojenost jsou dostatečným důkazem toho, jak odvádím svou práci.
Děkuji, Vaše Katka

Jak jsem to přehnala..

Dneska jsem své dceři oblíkala pyžamo jejího bratra..To by ani tak nevadilo, kdyby jí nebylo 11 měsíců a jemu 3 roky. Včera jsem místo deodorantu použila rollon na skvrny, který jsem v koupelně zapomněla, když jsem čistila její komplet, komplet od mrkve. Svému muži říkám "papej" a ráno i večer už si zapomínám čistit zuby..

To máte tak. Máte jedno dítě. První. Sice které jako brečí a trochu zlobí, ale pak se nějak sžijete a po roce a půl začnete vymýšlet, co dělat při mateřské, abyste přispěli do rodinného rozpočtu a trochu si vyčistili hlavu od té mateřské "dovolené". Pak otěhotníte podruhé, radujete se a 3 měsíce před porodem začnete toho svého koníčka realizovat ve velkém. S břichem jak pro trojčata děláte dřepy, leháte si na zem, lezete po stromech, jen abyste dostali ten nejlepší záběr. Klienti se množí a vy máte velkou radost! Pak se narodí druhé dítě a vy zjistíte, že jste byli úplně blbí, když jste si mysleli, že to první brečelo a zlobilo, protože tyhle slova najednou dostávají úplně jiný rozměr. Obří rozměr! Brečíte, nespíte, kojíte a s hrůzou počítáte dny do první zakázky po porodu, která spadá ještě do období šestinedělí. Klienti se množí a vy máte asi radost. Dítě, to čerstvě narozené, pořád brečí. Nejí. Spí v době, kdy nespí to první a naopak. To hatí vaše bláhové plány, že přece v tu dobu budete zpracovávat zakázky. Spíš byste si radši lehli, ale je to marný, je to marný, je to marný..
O termíny si píší další zájemci. To přece nemůžete odmítnout! Náš zákazník, náš pán! Dítě pořád brečí a nejí. Nesměje se a vy už taky ne. Vzpomínáte na to, jak úžasný byl první syn. On nebrečel, jedl a spal. Vlastně to byla opravdu dovolená! Bože, to jsem byla koza...A koza jsem i teď! Vždyť dcera je úžasná stejně tak, jenom její matka je vynervovaná workoholička, která svůj koníček miluje tak moc, že neumí říct ne a nemá čas na to, zajít si se svýma božanama na hřiště, postavit pro ně koleje které nikam nevedou, lechtat se s nima až do počůrání a malovat po nábytku...

Tohle prozření bylo těžké a nutné :)! Vždyť jsem na mateřské! Nemám tady ani hlídací babičky, ani paní na úklid a na vaření, ale mám dvě super děti, které už nikdy nebudou tak malé jako teď. Ach to je sentimentální až mi to nejde přes prsty. Ale Asi už nebudu zkoušet, co vydržím já, nebo moje rodina, protože bych jednou nerada zjistila, že "supermatka je v superprůseru" a v Bohnicích mi v noci děti do postele nepolezou..:)

...Fotím pořád. To jako jo. Ale už vím, že kdo chce, tak si na mě počká. A kdo nechce, tak nebude mít fotky ode mě...;)

 

 

O čem se na mateřské nemluví

- O tom, že jsou chvíle, kdy jsem pro své děti nebezpečná..Pochopí  ti, kdo mají doma minimálně dvě ratolesti s malým věkovým rozestupem a jsou s nimi 24  hod.denně

- O tom, že jsou dny, kdy večer vypiju sedmičku vína.. Sama.. Myslím, že jeden z těch dnů je právě dneska

- O tom, že chci někdy řvát. Hlasitě a hystericky..Už jenom z toho pomyšlení mě příjemně bolí hlasivky.

- O tom, že když ráno vstanu, s hrůzou počítám, kolik hodin zbývá do večerníčku. Večerníček mám moc ráda... je mou každodenní motivací..

- O tom, že někdy závidím kamarádkám s jedním dítětem. (Děkuji Bohu za to, že mám dvě a zdravé!)

- O tom, že nemám ráda lidi, kterým vadí mé řvoucí dítě v kočárku a druhé, které zabírá moc místa se svým umělohmotným kolem (No, není vás málo...:) )

- O tom, že práce mě občas baví víc... Nejvíc mě baví, když můžu pracovat s nimi...:)


Tak, dneska je prostě moc náročný den, stejně jako těch 190 předchozích.. No, jdu se omluvit svým dětem a slíbit jim, že se polepším..:)

P.S. vím, že riskuji, že se se mnou teď přestane bavit  i ten zbytek přátel, ale možná díky tomu článku získám nové, co jsou taky občas na Bohnice...