Jít, či nejít..?

Včera jsem šla od klienta. S oběma dětmi a rovnou na nákup. Bylo asi pět hodin a cestou jsem potkala několik skupinek rozjařených lidí, evidentně kolegů, kteří se přesouvali na Vánoční večírek. Najednou jsem se úplně živě vrátila o několik let zpět, kdy jsem do těchto skupin patřila taky. 29 let, nezadaná, bezdětná, garsonka v podnájmu, skvělá práce, připravena přijít domů až ráno a druhý den prospat. A hrozně jsem litovala své dětné kolegyně, které buď prohrály “kámen nůžky, papír” se svými muži, kteří v ten samý den měli večírek taky, nebo byly po tom kolotoči “práce, děti, rodina” tak unavené, že se šly domů raději

Když jsem tak s těma taškama šla domů, tlačila kočárek, pohlcena vyprávěním, jak strašně super bude ta Vánoční besídka zítra ve školce a jak bude Toník tím nejlepším oslíkem v dějinách divadla, uvědomila jsem si, jak strašně málo “mamek” na ty slavné večírky chodilo a když už, po anglicku se vytratily jako popelky před půlnocí. A pochopila jsem :) Jasně, je skvělé obačas z toho kolotoče vypadnout a jít se bavit. Ale mnohem víc a radši bych si teď tyhle volné večery užila s nohama nahoře, na našem gauči, s dobrým filmem, večeří, kterou bych nemusela vařit, manželem po boku a dětma, které spí 300km daleko, u prarodičů..:)

A všem svým 29 letým “Já” bych vzkázala, že nejsem chudák, který prohrál v tahání sirek, ani tak vyšťavená, že si musím jít lehnout, jen si prostě tak nějak víc vážím těch klidných večerů, kdy si můžu dát se svým mužem víno, vypnout počítač a probrat všechny nedůležité a o to zajímavější věci. Třeba to, jak strašnou opici budou mít všichni ráno v práci..;)
Ale kdo ví..? Třeba jenom hrozně závidím a doufám, že do toho bezstarostného stavu zase jednou dospěju ;)